Sedím s mladší holčičkou (2), zabalenou do županu, v bufetu plavecké haly. Starší (11) jde pro nás koupit občerstvení. Náš stolek je za rohem, a tak na něj není od pultu vidět. Rozhovor, který zaslechnu, mě mírně řečeno udiví. A donutí zamyslet se nad výchovou.

Otravujou: „Musíš počkat, nejsi tu sama“

„Prosím vás, třikrát ten jablečný džus,“ objednává dcerka.
Odpověď žádná. Jen dva štěbetající hlasy. Paní za pultem si povídají.
Asi po třech minutách:
„Prosím vás, já bych si chtěla koupit pití.“
„No tak počkej.“
Čeká mlčky dalších pár minut.
„Prosím vás…“
„Musíš počkat, nejsi tu sama,“ utne ji odměřená odpověď.
Vykouknu zpoza rohu. U pultu nikdo kromě mé dcery není. Prodavačka mě zahlédne.
„Jo, ty jsi chtěla ten džusík, hned to bude,“ může se přetrhnout.

„Mami, dospělý jsou fakt hrozný,“

hlásí dcera, když přijde s džusem ke stolu.

Přemýšlím, co na to říct. A vybavuje se mi další situace.

Jsou drzé: „Seďte na prdeli!“

„Mami, paní učitelka nám řekla, že máme sedět na prdeli, když tam hned se zvoněním není, a ne vyčumovat ze třídy, jestli už jde. Taky dneska řekla Pepovi, když něco vepředu vyprávěl, že tam vzadu je hovno slyšet.“
„Takhle doslova?“
„Jo. A když jí někdo řekne svůj názor, zlobí se, že je drzej a že tohle si k ní nemůžeme dovolovat. Myslíš, že učitelé nemusí dodržovat školní řád? Je tam přece napsáno, že se k sobě máme chovat slušně.“

No, má pravdu. Sahám si do svědomí. Jak často jsem po ní chtěla něco, co sama nedodržuju, a přišlo mi to normální?

A ještě ke všemu zdržujou: „No co je, dej to sem!“

„Už mě neposílej zvážit zeleninu, mami.“
„Proč, vždyť jsi říkala, že to zařídíš, že tě to baví?“
„Jo, ale ten pán u váhy je na mě zlej.“
„Jak zlej?“
„Říkal: ‚No co je, dej to sem, nezdržuj.‘ A já se bojím, co zas řekne příště. Já tam přece nezdržuju, normálně stojím ve frontě jako všichni. Dospělým jenom zváží zeleninu a nekomentuje. Jedna paní tam minule pěkně zdržovala, neměla zavázanej sáček a rozsypaly se jí rajčata. Nic jí neřek. A když jsem já na řadě, má kecy. Už tam nepůjdu. Mirka taky říkala, že už nechodí sama pro rohlíky u nich do stánku. Že ten pán má vždycky divný řeči a je neochotnej. Jenom když je tam s tátou, nic si nedovolí, najednou dělá svatouška.“

Kde se to v těch dětech vzalo?

Málem už začnu kritizovat pána u váhy se zeleninou, pak mi ale blikne a začnu dál zpytovat vlastní svědomí.

Kolik laskavosti bylo v tom, když jsem na ni tenkrát křikla, utahaná jak mula:
„Řekla jsem dost, nelítej tady, tady snad nikdy nebude klid!“
„Tancuju, mami, víš, pro tebe. Abys už nebyla unavená. Naučím tě to, chceš?“ řekla mi na to. A pevně semkla rty.

Nebylo v tom ode mě ani za mák slušnosti, to musím uznat. Jen jsem ji chtěla utnout. Nejlíp okamžitě.

Přestala lítat. Jenže něco v ní ztvrdlo.

Přemýšlím, proč jsem to samé neřekla sousedce z domu, kde jsme před lety bydleli, když pravidelně v půl šesté ráno lítala po bytě a bušila do zdi?

Tohle by si dovolovat neměly(i)

„Víš, mami, jak jsi na mě byla zlá, já chtěla být taky. Nejradši bych tě plácla, abys cítila, jak to bolí, když řveš. Ale nedovolila jsem si to k tobě. Lidi by si k sobě tohle dovolovat neměli,“ řekla mi pak dcerka za pár let.

„Ach jo,“ honí se mi hlavou, „kolik respektu a slušnosti jsme vlastně do dětí vložili, když ji pak vyžadujeme od nich… Kolik vstřícnosti a mezilidské úcty zažívají od nás velkých, když jdou poprvé s důvěrou koupit rohlíky... a kolik vlídnosti je v tom, když na ně každou chvíli houkneme: Dej už pokoj! Přestaň!“

...a jak se s námi cítí, když jsou tak hrozný...

„To je fakt strašný dneska, v těch školách co se děje,“ vypráví maminka kamarádce před vchodem do školy. „Ty děti jsou dneska hrozný.“
Pětiletá holčička se jí drží za ruku a vypadá, že se jí to netýká. Do školy půjde až za rok, dneska byly jen vyprovodit staršího bráchu.
„Náš Péťa je taky hroznej, mami?“ tahá mamku za rukáv.
„Počkej, teď mluvím s tetou.“
Zmlkne.
Počká.
Za rok bude taky hrozná, tak mamce ukáže.

Nemají tu neochotu po mně?

Pěkně to se mnou zamávalo, těchhle pár historek, co vypluly z paměti, když dcerka řekla, že dospělý jsou hrozný. Snad příště, až moje velká (nebo ta malá) bude zas drzá nebo otravná, už na to nenaskočím. Zkusím se radši podívat, odkud to má. A jestli v tom náhodou tak trochu nejedu s ní.

Mám teď jeden odvážný návrh: Zkuste to taky, jestli jste dočetli až sem.

Je to první krok, jak udělat z drzých dětí vstřícné lidi.

Ale chce kus statečnosti, uznávám. Protože někdy se mi vůbec nechce věřit, že by něco tak „příšerného“ jako třeba neochotu mělo moje dítě okoukané ode mě. Ne, tohle doma rozhodně nemohla vidět. Chováme se k sobě přece slušně a fakt se snažíme si vyhovět. Jenomže jak to tenkrát u nás bylo s tou žížalou?

Nejde jim vlastně jen o žížaly

„Mami, vezmem s sebou k rybníku ještě jednu plavací žížalu, jo?“
„Je zahrabaná někde ve sklepě, nechce se mi pro ni.“
„Mamiiii, prosím, tak ji vyhrabem, to půjde. Já ti pomůžu, skočím do sklepa s tebou. Se dvěma žížalama je u rybníka větší zábava.“
„Tak jedem už, ať se vykoupeme, prdíme na žížalu, jednu máme,“ přidá se táta. Vypadá to smířlivě. Chce vlastně jen podpořit mamku a holčičce říct, že si to užijou i tak.
Mámě se to ale mezitím rozleží v hlavě. Vlastně proč ne. Proč odmítla, když jí dcerka nabízí pomoc?
„Tak ji teda vezmem?“ přemýšlí nahlas.
A táta už nic neříká, jde do sklepa, vyhrabe žížalu a vrací se s ní k autu. Chtěl to jen urychlit. Rád už by byl u vody, je fakt vedro.

„Mami, vidíš? Když já něco řeknu, tak to nejde. Nevyhovíte mi. Ani to nezkusíte. A když ty řekneš, že dvě žížaly berem, tak táta pro ni hned jde. To není fér, že ti nadržuje. Táta je vždycky s tebou.“

Tak tohle si z té situace odnáší? To jsem nechtěla.

A vždycky mi dají šanci. I když jsem protivná

Ještě jeden případ s mojí dcerou stojí myslím za zmínku:

„Mami, tohle se mi nelíbí, co děláš, nadáváš a vůbec si neuvědomuješ, jak jsi protivná.“
Nadechuju se. Ne, nakonec neřeknu nic. Nechám ji odejít naštvanou do pokoje.
„Byla drzá, křičela na tebe, musíš okamžitě zasáhnout,“ mudruje hlava. Chce to mít hezky v lajně.
„Chvíli počkej, uvidíš do toho líp. Věci nejsou, jak se zdají,“ přimlouvá se tu vlídně mámovské srdce.

Po pár minutách vyšumím a koukám, měla pravdu. Vždyť jsem tu vyváděla jako pominutá, bodejť by nekřičela. Jdu za ní.

„Víš, promiň, měla jsi pravdu, není mi dobře a byla jsem na tebe strašně protivná. Omlouvám se.“
„Mám tě ráda, mami, to se může stát každýmu. Příště se ti to povede líp. Chceš se podívat na moje nový obrázky?“

Takhle laskavé dokážou moje děti být? A já mockrát nebyla… No nic. Příště se mi to povede líp.

Věta, která léčí (tak tohle je přijetí?)

To se může stát každýmu? Úplně jsi mě dostala.

Ani nevíš, kolik jsi mi tou větou dala pochopení, moje milá. Cítila jsem se s tebou v bezpečí. A najednou jsem cítila i to, že máš pravdu, že nic není ztracené, že už to příště dám. A že to víš.

Děkuju, že dokážeš být tak velkorysá, i když s tou žížalou jsi měla pravdu a párkrát jsme k tobě nebyli vůbec fér.

Děkuju, že mě neodsoudíš, když se mi něco nepovede. Že mi nepřipneš nálepku „špatně!“ a nedáš mi zaracha ani dvojku z chování (párkrát to bylo i na trojku, viď). Že nade mnou nekroutíš očima a neříkáš přede mnou kamarádce: „No ona naše máma je taková divoká, fakt hrozná poslední dobou. Vůbec nevím, co s ní.“

Že ve mě věříš.

Naučila jsi mě nejdůležitější věci, víš to? Že slušnost se dá jenom odkoukat od nás velkých, ne nařídit. A že řešení všech nedorozumění a sporů, které spolu máme, je vlastně jednoduché. Vejde se do pěti slov. Ty bys ho asi řekla jednou větou. A byla by to trefa.

A naučila jsi mě nakonec i tančit :), i když se u toho dupe. Konečně, viď. Rozhodla jsem se o tom pak napsat článek. Teď ho tu čte jiná mamka nebo táta. A já jsem fakt pyšná, žes mi s tím pomohla (a dík, že ho smím zveřejnit).

Víš, jak ses mě ptala, co dělám. Vymysleli jsme v Nevýchově takový kurz, aby i další mámy a tátové na tohle přišli. Jak jsi mi říkala, že dospělí jsou hrozný, dost mě to mrzelo. Mockrát jsem na to myslela. A moc jsem si přála ti ukázat, že nejsou, a udělat pro tebe lepší svět.

Všechny mámy a tátové to pro svoje děti chtějí, víš. Aspoň myslím. Nejsou hrozný. Jenom někdy nevědí, jak jinak. Stejně jako děti, když zlobí nebo jsou drzé. Jenom nevědí, jak jinak nám velkým říct:

STOP, mámo, táto, pojď se domluvit, ne hádat.

Tak tady je ta stopka i pro ostatní rodiče, jo? Ať už nemusí křičet. A ať tu už nikdo není hroznej. Máš pravdu, jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat :) I když jsem byla minule naštvaná. Kytka.

Máma

P.S.

V článku jsem změnila jména dětí a posloupnost jednotlivých situací. Situace jsou skutečné. A „kytka“ je naše tajné heslo :) Nemůžu prozradit, co znamená. Zato mám ale ještě jeden návrh:

Tenhle článek původně vznikl jako poděkování mé dceři. Nebyla jsem si jistá, jestli ho zveřejníme. Ale když už je to venku… zkuste svým dětem dneska taky poděkovat, prosím.

Určitě najdete spoustu důvodů. I když třeba zrovna zlobí a nemáte to s nimi lehké. Prostě jim poděkujte. A sledujte, co se jim zablýskne v očích ;)

A jestli chcete, zkuste i náš kurz. Najdete tam řešení na každé zlobení – ať je vašim dětem rok, pět nebo náct – vejde se do 5 slov a do 5 týdnů (podrobně o nich na stránce kurzu). Ono to zní trochu jako pohádka. Jenže...

Znám dobře to rodičovské hledání. Všichni chceme mít s dětmi krásný vztah. Jenomže pak se zamotáme do všech těch „přestaň, musíš, nesmíš“, nezvládneme první scénu, pak druhou, zařveme na něj, jednu mu plácneme a už přestáváme věřit.

Ale naše děti v nás věří dál.