Zajímavosti

Marek Herman

Kdo je nejdůležitější v rodině? Není to otec ani děti! Psycholog dojal svými názory moderátorku k slzám!

 

Český psycholog Marek Herman se proslavil bestsellerem Najděte si svého marťana. A i on sám tak trochu jako marťan mezi dnešními populárními styly výchovy, při nichž se na první místo staví děti, působí.

Český psycholog Marek Herman dojímá mámy. Svými názory plnými úcty a obdivu k maminkám, které pokládá za nejdůležitější členy rodiny, rozplakal i moderátorku pořadu Maminy s rozumem.


„Ze spokojené mámy čerpá celá rodina, proto je vždy na prvním místě. Ne otec. Ne děti.“


Právě tuto myšlenku český psycholog původem z Opavy Marek Herman podporuje. Mezi rodiči se proslavil zejména bestsellerem Najděte si svého marťana. A i on sám tak trochu jako marťan mezi dnešními populárními styly výchovy, při nichž se na první místo staví děti, působí.

V novém dílu pořadu Maminy s rozumem se rozpovídal nejen o nesnesitelném tlaku dnešní doby na mámy, ale také poradil, jak z této pasti ven.

http://tv.nova.cz/clanek//novinky/kdo-je-nejdulezitejsi-v-rodine-neni-to-otec-ani-deti-psycholog-dojal-svymi-nazory-moderatorku-k-slzam.html

PILATES - Mgr. Daniela Kalvodová

Představte si lekce cvičení, ze kterých odcházíte s vnitřním úsměvem, který se vám zrcadlí ve tváři. Ve vaší mysli jakoby někdo zadal příkaz „vysypat koš“ a vy s čistou hlavou, plní energie a příjemně naladění odcházíte s pocitem zcela nového těla. Vědomě vnímáte jeho vzpřímené držení a dokonalou souhru všech svalů, které máte plně pod kontrolou. Uvědomujete si své nové dýchání, jistotu a ladnost pohybů – a v duchu si gratulujete k tomu, že jste objevili kouzlo Pilates.

 

Základní principy Pilates

K Pilatesově metodě neodmyslitelně patří jeho základní principy, jejichž zvládnutí podmiňuje dosažení kýženého efektu. Ačkoliv je sám autor této cvičební metody, Joseph Pilates, nikde konkrétně nezaznamenal, z jeho písemných i filmových materiálů jasně vyplývají. Většina jeho stoupenců a žáků uvádí základních šest principů, někteří přidávají sedmý a osmý. Podstatné je, že všechny jsou neměnné. Při učení a nácviku je důležité jejich pochopení a začlenění nejen do cvičení, ale také do života a denních aktivit obecně. Naučit se je nazpaměť zkrátka nestačí, to je jen začátek. Pojďme si tedy principy Pilates společně představit:

Princip první – Koncentrace

Abychom vůbec mohli začít, musíme nejprve plně soustředit svoji pozornost k sobě samým a udržet ji zde po celou dobu cvičení. Naše myšlenky se tak přestanou toulat a sladí se s každou částí našeho těla, s každým pohybem. Jen udržením bdělé pozornosti dosáhneme žádoucích výsledků na všech úrovních.

Princip druhý – Dýchání

Když jsme dokonale koncentrovaní a sami u sebe, můžeme se vědomě zaměřit na dýchání. To je alfou a omegou nejen celého cvičení, ale života samého. V pilates je správné dýchání palivem pro celé cvičení a prolíná se všemi jeho částmi. Bez něj neudržíme pevný ani svůj střed, ani kontrolu.

Princip třetí – Centrum síly

Powerhouse, jak se centrum síly také nazývá, je motorem celého cvičení. Jeho výkon máme pod kontrolou právě dodržováním principů a tréninkem. Jedná se o náš fyzický střed, ze kterého cviky vychází a který zpevňují. Patří sem svaly pánevního dna, svaly břišní a hýžďové.

Princip čtvrtý – Kontrola

Sám J. Pilates nazýval svou původní cvičební metodu Kontrologií. Čím více dokážeme mít každičký pohyb a tělo obecně pod kontrolou, tím rychleji se naše úroveň a výsledky budou posouvat výš, a tím efektivnější bude samotné cvičení i kvalita našeho života.

Princip pátý – Přesnost

Jen když máme pod kontrolou předchozí principy, zvládáme všechny byť i minimální pohyby s přesností. Nezáleží na rozsahu a počtu opakování, které jste právě nyní schopni zvládnout, důležitý je způsob jejich provedení, přesné pohyby a celkové postavení. Jen tak zapojíme do procesu ty správné svaly. Zvládnout pohyb jednou správně přinese větší efekt, než uděláme-li jej osmkrát nepřesně.

Princip šestý – Plynulost

Když zvládáme předchozích pět principů, přichází na řadu plynulost. Každý pohyb by měl vycházet z našeho středu a hladce plynout jeden za druhým. Nepřerušená kontinuita pohybu je tím, čeho je žádoucí dosáhnout a co přirozeně nastává, pokud jsme v plné koncentraci u sebe a u všech cviků v každém okamžiku jejich provádění.

Princip sedmý – Rutina

Při zvládání základních šesti principů se jejich opakováním časem dostaneme do stavu, kdy se otevírá další úroveň vnímání celého cvičení. Všechny procesy se zautomatizují a my nyní začínáme těžit z benefitů, které souhra všech jednotlivých principů přináší. Naše tělo se při cvičení stává dokonale sladěným mechanismem, kde jednotlivé složky automaticky fungují společně a vzájemně se podporují. V tomto momentě můžeme naplno zažít a užívat si krásu pilates.

Princip osmý – Izolovanost

Když jsme dosáhli plné automatizace a koordinace pohybů, zvládáme intenzivně pracovat s každou částí svého těla izolovaně, aniž by zbytek těla přestával fungovat ve zbylých sedmi principech. Například jsme schopni pracovat pouze s bederní částí páteře, přičemž celé tělo zůstává pevné, v přesném postavení a plně pod kontrolou předchozích principů.

 

Joseph Pilates vnímal zvládnutí své metody z pohledu bytí těla, mysli a duše, které jsou v dokonalé koordinaci. Zpočátku bývá náročné všechny principy najednou dodržovat. Z vlastní zkušenosti vím, že u většiny začátečníků bývá zejména třetí až pátá hodina tak trochu kritická. Většinou dochází k tomu, že si cvičící již uvědomují, na co všechno je potřeba se zaměřovat, jak dělat pohyby správně a jak správně dýchat, ale jejich hlava jim to nedovolí. Někteří mají tendence cvičení právě v tomto momentě vzdávat s přesvědčením, že se jej prostě nenaučí. A přitom právě tohle je období, které je u pilates důležité a vítané. Jde totiž o přechodovou fázi, ve které si principy cvičení začíná přebírat nevědomí. Z pohledu NLP bychom řekli, že si v tomto momentě ty principy takzvaně programujeme do naší hlavy. V dalších hodinách je pak začínáme dělat automaticky, stává se z nich rutina. Právě proto je rutina jedním z pilates principů a právě proto je důležité dělat vše od počátku správně.

 

K zamyšlení pro vás:

Projděte si ještě jednou všech osm principů a zamyslete se nad tím, jak je využíváte ve svém životě, v každé jeho určité oblasti, směru, projektu, vztahu, ve všech denních činnostech, ve vztahu ke svému tělu. Hrajte si s nimi a zkoumejte, kde máte všech osm principů naplněných a kde vám který chybí.

Například váš život jako takový:

  1. Koncentrujete se na něj dostatečně?
  2. Dodáváte mu správné palivo?
  3. Má váš život pevné základy?
  4. Máte nad svým životem kontrolu?
  5. Cílíte ve svém životě přesně, víte, co chcete a kam směřujete?
  6. Plyne váš život bez překážek a v tom správném tempu?
  7. Slouží vám vše, co ve svém životě děláte, k užitku?
  8. Dokážete si určit priority a zaměřit se na ně?

Jestli máte chuť učinit tyto principy součástí svého života, není nic jednoduššího, než pustit se do objevování kouzla této cvičební metody. Vzpomínám si na úplně první leták ke kurzu pilates, který jsme s kolegyní Vlastou před lety vytvořily. Stálo na něm:

AŽ POZNÁTE KOUZLO PILATESU, NEBUDETE SI ŘÍKAT: „JDU CVIČIT“, ALE „JDU NA PILATES!“

Autor: Daniela Kalvodová

Zdroj: Časopis Body Mind Work, Centrum Systemiky a NLP s.r.o.

Proč jsou dnešní děti otravné, neochotné a drzé ...a která výchova je konečně naučí slušnosti?

Proč jsou dnešní děti otravné, neochotné a drzé

..a která výchova je konečně naučí slušnosti?

Sedím s mladší holčičkou (2), zabalenou do županu, v bufetu plavecké haly. Starší (11) jde pro nás koupit občerstvení. Náš stolek je za rohem, a tak na něj není od pultu vidět. Rozhovor, který zaslechnu, mě mírně řečeno udiví. A donutí zamyslet se nad výchovou.

 

Otravujou: „Musíš počkat, nejsi tu sama“

„Prosím vás, třikrát ten jablečný džus,“ objednává dcerka.
Odpověď žádná. Jen dva štěbetající hlasy. Paní za pultem si povídají.
Asi po třech minutách:
„Prosím vás, já bych si chtěla koupit pití.“
„No tak počkej.“
Čeká mlčky dalších pár minut.
„Prosím vás…“
„Musíš počkat, nejsi tu sama,“ utne ji odměřená odpověď.
Vykouknu zpoza rohu. U pultu nikdo kromě mé dcery není. Prodavačka mě zahlédne.
„Jo, ty jsi chtěla ten džusík, hned to bude,“ může se přetrhnout.

„Mami, dospělý jsou fakt hrozný,“

hlásí dcera, když přijde s džusem ke stolu.

Přemýšlím, co na to říct. A vybavuje se mi další situace.

Jsou drzé: „Seďte na prdeli!“

„Mami, paní učitelka nám řekla, že máme sedět na prdeli, když tam hned se zvoněním není, a ne vyčumovat ze třídy, jestli už jde. Taky dneska řekla Pepovi, když něco vepředu vyprávěl, že tam vzadu je hovno slyšet.“
„Takhle doslova?“
„Jo. A když jí někdo řekne svůj názor, zlobí se, že je drzej a že tohle si k ní nemůžeme dovolovat. Myslíš, že učitelé nemusí dodržovat školní řád? Je tam přece napsáno, že se k sobě máme chovat slušně.“

No, má pravdu. Sahám si do svědomí. Jak často jsem po ní chtěla něco, co sama nedodržuju, a přišlo mi to normální?

A ještě ke všemu zdržujou: „No co je, dej to sem!“

„Už mě neposílej zvážit zeleninu, mami.“
„Proč, vždyť jsi říkala, že to zařídíš, že tě to baví?“
„Jo, ale ten pán u váhy je na mě zlej.“
„Jak zlej?“
„Říkal: ‚No co je, dej to sem, nezdržuj.‘ A já se bojím, co zas řekne příště. Já tam přece nezdržuju, normálně stojím ve frontě jako všichni. Dospělým jenom zváží zeleninu a nekomentuje. Jedna paní tam minule pěkně zdržovala, neměla zavázanej sáček a rozsypaly se jí rajčata. Nic jí neřek. A když jsem já na řadě, má kecy. Už tam nepůjdu. Mirka taky říkala, že už nechodí sama pro rohlíky u nich do stánku. Že ten pán má vždycky divný řeči a je neochotnej. Jenom když je tam s tátou, nic si nedovolí, najednou dělá svatouška.“

Kde se to v těch dětech vzalo?

Málem už začnu kritizovat pána u váhy se zeleninou, pak mi ale blikne a začnu dál zpytovat vlastní svědomí.

Kolik laskavosti bylo v tom, když jsem na ni tenkrát křikla, utahaná jak mula:
„Řekla jsem dost, nelítej tady, tady snad nikdy nebude klid!“
„Tancuju, mami, víš, pro tebe. Abys už nebyla unavená. Naučím tě to, chceš?“ řekla mi na to. A pevně semkla rty.

Nebylo v tom ode mě ani za mák slušnosti, to musím uznat. Jen jsem ji chtěla utnout. Nejlíp okamžitě.

Přestala lítat. Jenže něco v ní ztvrdlo.

Přemýšlím, proč jsem to samé neřekla sousedce z domu, kde jsme před lety bydleli, když pravidelně v půl šesté ráno lítala po bytě a bušila do zdi?

Tohle by si dovolovat neměly(i)

„Víš, mami, jak jsi na mě byla zlá, já chtěla být taky. Nejradši bych tě plácla, abys cítila, jak to bolí, když řveš. Ale nedovolila jsem si to k tobě. Lidi by si k sobě tohle dovolovat neměli,“ řekla mi pak dcerka za pár let.

„Ach jo,“ honí se mi hlavou, „kolik respektu a slušnosti jsme vlastně do dětí vložili, když ji pak vyžadujeme od nich… Kolik vstřícnosti a mezilidské úcty zažívají od nás velkých, když jdou poprvé s důvěrou koupit rohlíky... a kolik vlídnosti je v tom, když na ně každou chvíli houkneme: Dej už pokoj! Přestaň!

...a jak se s námi cítí, když jsou tak hrozný...

„To je fakt strašný dneska, v těch školách co se děje,“ vypráví maminka kamarádce před vchodem do školy. „Ty děti jsou dneska hrozný.“
Pětiletá holčička se jí drží za ruku a vypadá, že se jí to netýká. Do školy půjde až za rok, dneska byly jen vyprovodit staršího bráchu.
„Náš Péťa je taky hroznej, mami?“ tahá mamku za rukáv.
„Počkej, teď mluvím s tetou.“
Zmlkne.
Počká.
Za rok bude taky hrozná, tak mamce ukáže.

Nemají tu neochotu po mně?

Pěkně to se mnou zamávalo, těchhle pár historek, co vypluly z paměti, když dcerka řekla, že dospělý jsou hrozný. Snad příště, až moje velká (nebo ta malá) bude zas drzá nebo otravná, už na to nenaskočím. Zkusím se radši podívat, odkud to má. A jestli v tom náhodou tak trochu nejedu s ní.

Mám teď jeden odvážný návrh: Zkuste to taky, jestli jste dočetli až sem.

Je to první krok, jak udělat z drzých dětí vstřícné lidi.

Ale chce kus statečnosti, uznávám. Protože někdy se mi vůbec nechce věřit, že by něco tak „příšerného“ jako třeba neochotu mělo moje dítě okoukané ode mě. Ne, tohle doma rozhodně nemohla vidět. Chováme se k sobě přece slušně a fakt se snažíme si vyhovět. Jenomže jak to tenkrát u nás bylo s tou žížalou?

Nejde jim vlastně jen o žížaly

„Mami, vezmem s sebou k rybníku ještě jednu plavací žížalu, jo?“
„Je zahrabaná někde ve sklepě, nechce se mi pro ni.“
„Mamiiii, prosím, tak ji vyhrabem, to půjde. Já ti pomůžu, skočím do sklepa s tebou. Se dvěma žížalama je u rybníka větší zábava.“
„Tak jedem už, ať se vykoupeme, prdíme na žížalu, jednu máme,“ přidá se táta. Vypadá to smířlivě. Chce vlastně jen podpořit mamku a holčičce říct, že si to užijou i tak.
Mámě se to ale mezitím rozleží v hlavě. Vlastně proč ne. Proč odmítla, když jí dcerka nabízí pomoc?
„Tak ji teda vezmem?“ přemýšlí nahlas.
A táta už nic neříká, jde do sklepa, vyhrabe žížalu a vrací se s ní k autu. Chtěl to jen urychlit. Rád už by byl u vody, je fakt vedro.

„Mami, vidíš? Když já něco řeknu, tak to nejde. Nevyhovíte mi. Ani to nezkusíte. A když ty řekneš, že dvě žížaly berem, tak táta pro ni hned jde. To není fér, že ti nadržuje. Táta je vždycky s tebou.“

Tak tohle si z té situace odnáší? To jsem nechtěla.

A vždycky mi dají šanci. I když jsem protivná

Ještě jeden případ s mojí dcerou stojí myslím za zmínku:

„Mami, tohle se mi nelíbí, co děláš, nadáváš a vůbec si neuvědomuješ, jak jsi protivná.“
Nadechuju se. Ne, nakonec neřeknu nic. Nechám ji odejít naštvanou do pokoje.
„Byla drzá, křičela na tebe, musíš okamžitě zasáhnout,“ mudruje hlava. Chce to mít hezky v lajně.
„Chvíli počkej, uvidíš do toho líp. Věci nejsou, jak se zdají,“ přimlouvá se tu vlídně mámovské srdce.

Po pár minutách vyšumím a koukám, měla pravdu. Vždyť jsem tu vyváděla jako pominutá, bodejť by nekřičela. Jdu za ní.

„Víš, promiň, měla jsi pravdu, není mi dobře a byla jsem na tebe strašně protivná. Omlouvám se.“
„Mám tě ráda, mami, to se může stát každýmu. Příště se ti to povede líp. Chceš se podívat na moje nový obrázky?“

Takhle laskavé dokážou moje děti být? A já mockrát nebyla… No nic. Příště se mi to povede líp.

Věta, která léčí (tak tohle je přijetí?)

To se může stát každýmu? Úplně jsi mě dostala.

Ani nevíš, kolik jsi mi tou větou dala pochopení, moje milá. Cítila jsem se s tebou v bezpečí. A najednou jsem cítila i to, že máš pravdu, že nic není ztracené, že už to příště dám. A že to víš.

Děkuju, že dokážeš být tak velkorysá, i když s tou žížalou jsi měla pravdu a párkrát jsme k tobě nebyli vůbec fér.

Děkuju, že mě neodsoudíš, když se mi něco nepovede. Že mi nepřipneš nálepku „špatně!“ a nedáš mi zaracha ani dvojku z chování (párkrát to bylo i na trojku, viď). Že nade mnou nekroutíš očima a neříkáš přede mnou kamarádce: „No ona naše máma je taková divoká, fakt hrozná poslední dobou. Vůbec nevím, co s ní.“

Že ve mě věříš.

Naučila jsi mě nejdůležitější věci, víš to? Že slušnost se dá jenom odkoukat od nás velkých, ne nařídit. A že řešení všech nedorozumění a sporů, které spolu máme, je vlastně jednoduché. Vejde se do pěti slov. Ty bys ho asi řekla jednou větou. A byla by to trefa.

A naučila jsi mě nakonec i tančit :), i když se u toho dupe. Konečně, viď. Rozhodla jsem se o tom pak napsat článek. Teď ho tu čte jiná mamka nebo táta. A já jsem fakt pyšná, žes mi s tím pomohla (a dík, že ho smím zveřejnit).

Víš, jak ses mě ptala, co dělám. Vymysleli jsme v Nevýchově takový kurz, aby i další mámy a tátové na tohle přišli. Jak jsi mi říkala, že dospělí jsou hrozný, dost mě to mrzelo. Mockrát jsem na to myslela. A moc jsem si přála ti ukázat, že nejsou, a udělat pro tebe lepší svět.

Všechny mámy a tátové to pro svoje děti chtějí, víš. Aspoň myslím. Nejsou hrozný. Jenom někdy nevědí, jak jinak. Stejně jako děti, když zlobí nebo jsou drzé. Jenom nevědí, jak jinak nám velkým říct:

STOP, mámo, táto, pojď se domluvit, ne hádat.

Tak tady je ta stopka i pro ostatní rodiče, jo? Ať už nemusí křičet. A ať tu už nikdo není hroznej. Máš pravdu, jsi to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat :) I když jsem byla minule naštvaná. Kytka.

Máma

P.S.

V článku jsem změnila jména dětí a posloupnost jednotlivých situací. Situace jsou skutečné. A „kytka“ je naše tajné heslo :) Nemůžu prozradit, co znamená. Zato mám ale ještě jeden návrh:

Tenhle článek původně vznikl jako poděkování mé dceři. Nebyla jsem si jistá, jestli ho zveřejníme. Ale když už je to venku… zkuste svým dětem dneska taky poděkovat, prosím.

Určitě najdete spoustu důvodů. I když třeba zrovna zlobí a nemáte to s nimi lehké. Prostě jim poděkujte. A sledujte, co se jim zablýskne v očích ;)

A jestli chcete, zkuste i náš kurz. Najdete tam řešení na každé zlobení – ať je vašim dětem rok, pět nebo náct – vejde se do 5 slov a do 5 týdnů (podrobně o nich na stránce kurzu). Ono to zní trochu jako pohádka. Jenže...

 

Milovala jsem své děti, ale prostě se nám vůůůůbec spolu nedařilo vycházet. Nevýchova se mi zdála dost drahá a dlouho jsem zvažovala, jestli do toho jít či ne. Po jednom dalším šíleném dni jsem se rozhodla – řekla jsem si, že bych byla ochotna zaplatit cokoli, jen aby to bylo lepší.

Dnes téměř vůbec nekřičím, každé ráno se těším na každou chvíli, kterou strávím se svými dětmi, kluci mě poslouchají, já se jim taky snažím vycházet vstříc a je nám spolu moooc krásně!

- Lili, maminka z kurzu Výchova Nevýchovou

 

 

 

Znám dobře to rodičovské hledání. Všichni chceme mít s dětmi krásný vztah. Jenomže pak se zamotáme do všech těch „přestaň, musíš, nesmíš“, nezvládneme první scénu, pak druhou, zařveme na něj, jednu mu plácneme a už přestáváme věřit.

Ale naše děti v nás věří dál.

 

Co nemáme říkat dětem!

 

6 psychologicky poškozujících věcí, které byste dětem nikdy

neměli říkat

Mysl dítěte je nejdelikátnější věcí na světě, protože je tvárná jako plastelína. Je to právě období dětství, kdy se budují základy vnímání světa a to, jak se bude dítě chovat i během dospělosti.

Podle Jamese P. Comera, profesora dětské psychiatrie v Centru dětské medicíny na Univerzitě v Yale, zdravý psychický vývoj zahrnuje: sebeuvědomění, sebevědomí, pocit užitečnosti, kompetence a schopnost adekvátně zvládat své emoce.

 

Zneužívání není jediná věc, která může dítě poškodit. Často k tomu postačují poškozující prohlášení, která se často opakují či příkazy nebo odezvy dospělých vůči dítěti, které ignorují jejich pocity.

Jde o zasévaní semen v myslích dětí, které poškozují jejich mentální a emocionální zdraví, schopnost vypořádat se se svými myšlenkami, pocity a chováním, případně o paradigma, které omezuje jejich psychologický vývoj.

To, co dětem všech věkových skupin říkáme, je obzvláště důležité. Je tomu tak proto, že naše odkazy formují jejich vlastní představy o sobě či okolnostech a také to, jak si pospojují různé životní zkušenosti.

Děti dnes mají v historii nejlepší možnosti v oblasti technologií, příležitostí a zábavy. Přesto v oblasti výchovy se stále nacházíme v domě temna.

Platí to hlavně v tom, jak zanedbáváme a ignorujeme emocionální zdraví dětí, a tím i jejich celkové psychické zdraví, růst a rozvoj.

V dnešním článku vám ukážeme 6 příkladů psychologicky poškozujících věcí, které dospělí dětem neustále říkají. Je třeba je přestat dělat dříve, než na dětech napáchají nenapravitelné škody.

(1) „Jsi příliš citlivý“

Rodíme se jako komplexní emocionální bytosti. Věda, a hlavně dětská psychologie, potvrdily, že naše emocionální zdraví a zvláště mechanismus, který nám umožňuje se vypořádat s životními situacemi, je klíčem pro naše dlouhodobé štěstí, duševní a dokonce i fyzické zdraví.

Děti zažívají širokou paletu různých emocí – od pocitů odmítnutí nebo izolace až po hněv z toho, že dostaly lízátko nesprávné barvy.

Naše reakce by však neměla diktovat to, zda dětská reakce je adekvátní situaci nebo ne. Faktem je, že děti jsou ve stresu a jejich psychika se stále vyvíjí a právě to by mělo diktovat naši reakci.

Místo toho, aby se rodiče snažili pochopit, proč se děti cítí tak jak se cítí, nebo aby se snažili pochopit jejich pocity, to považují dospělí za chybu v chování a charakteru dítěte, případně, že „dítě je příliš citlivé“.

To je však pro dítě obzvlášť poškozující, protože jim takto vlastně říkáme, aby odmítly nebo potlačily své pocity jako nesprávné. Namísto toho, bychom je měli povzbuzovat k tomu, aby pochopili příčinu svých pocitů a vyřešil se tak jejich vnitřní stres zdravým způsobem, který jim umožní růst a pokrok.

Proto přestaňte dětem říkat, že jsou citlivé nebo, ať přestanou „vyvádět“. To, že se cítí právě tak, má svůj důvod.

(2) „Takový je život“

Tato zevšeobecňující fráze se často u dětí používá tehdy, když jsou konfrontovány se situací, která je pro ně nepříjemná.

Místo toho, abychom situaci vyhodnotili a zjistili, proč je dítě rozrušené a pomohli jim zpracovat jejich pocity, házíme na ně zevšeobecňující tvrzení, že „takový je život“.

Jde však o psychologicky škodlivý přístup, protože se zde opět ignorují dětské pocity a jejich jedinečné vnímání pro ně znepokojivé situace.

Také to trénuje dítě v tom, aby standardně akceptovalo nepříjemné, nezdravé a znepokojující situace či emoce a odmítlo je jednoduše jako součást života, aniž by je vyhodnotilo, procítilo a vyvinulo si zdravé nazírání na danou zkušenost.

Děti by měly být povzbuzovány v tom, aby využívaly svou schopnost vytvářet si smysluplné souvislosti a chápaly, proč se vyskytují i složité emoce v tíživých situacích – a to i tehdy, kdy je to situace, která se v životě běžně přihodí každému.

(3) „Přestaň plakat!“

Podle Institutu bdělého rodiče (Aware Parent Institute), „Když dítě pláče, k poranění již došlo. Pláč není poranění, ale proces, kterým se odstraní.“

Zatímco každý rodič nebo opatrovník může potvrdit, že plačící dítě není ničím příjemným, kdo jsme my, že přikazujeme dětem, aby zastavily své přirozené emocionální odezvy a procesy?

Co to říká o nás, kteří upřednostňujeme své momentální ulevení si od nepříjemné situace před dlouhodobým emocionálním zdravím a psychologickým růstem dítěte?

Z psychologického hlediska, pokud žádáme od dítěte, aby přestalo plakat, je to totéž, jako kdybychom požadovali od kožního poranění, aby přestalo krvácet.

Dospělí by měli pomáhat dětem, aby dosáhly psychologickou sílu a hojení bez ohledu na to, zda to bude znamenat nutnost poslouchat jejich pláč, poskytnout jim prostor, udělat s nimi rozhovor do duše nebo je uklidňovat.

Cokoli z výše uvedeného je lepší než prostě ignorovat jejich emoční stav a odmítnout ho jako nějakou otravnost.

Věřte tomu nebo ne, ale dětský pláč není jen zvukem, který existuje jen proto, aby vás iritoval. Je to často projevem bytosti, která je na tomto světě nová a která má intenzivní životní zkušenost.

A to, jak vy na to reagujete, mluví více o vás než o nich.

(4) „Protože jsem tak řekl“

Jde o poměrně oblíbenou, ale nepěknou odezvu, která se často používá jako odpověď na dětské otázky.

Tato odpověď nejen že dává dítěti najevo, že vy jste šéf, ale také mu říká, že vás nezajímá jeho zvědavost, otázky a obavy a také, že vám nestojí ani za odpověď.

Takové chování pasivně pěstuje v dětech povědomí, že jejich vnitřní konflikty a otázky nejsou důležité, a že dokud nejsou v pozici šéfa, tak je mají raději potlačit než projevit se a prozkoumávat.

Už zřejmě tušíte, jak to může negativně ovlivnit dětské sebevědomí, sebejistotu a psychologický růst.

Někteří dospělí teď možná řeknou, že přece dítě musí dodržovat pravidla. No minimum, které můžete pro dítě udělat je, že se budete snažit alespoň o to, aby dítě porozumělo důvodu, proč je třeba dané pravidlo dodržovat.

Když dítě pokládá otázky, snaží se věci pochopit, porozumět jim a naučit se, ne dominovat situaci. Proto to, prosím, pro dobro dítěte vezměte v úvahu.

(5) „Proč nemůžeš být jako (sestra, bratranec, spolužák)?“

Proč? Proč není Péťa jako jeho skvělý bráška? No, ono je to vždy z nějakého důvodu (a často to spočívá v emocionálním potlačování, bolesti, traumatech a podobně).

Pokud se však dítěte ptáte, proč není někým jiným a ponižujícím způsobem ho porovnáváte místo toho, abyste se snažili vyřešit to, co ho trápí, tak to je pro dítě vždy poškozující.

Nejednou je těžké přimět dítě k tomu, aby se otevřelo a svěřilo se svými pocity, které ho tíží a které jsou kořenem jeho chování, izolovanosti nebo povahových rysů. Platí to zvláště u starších dětí.

No můžeme je pak obviňovat, když jsme je vedli za ručičku celý život, řídili všechny jejich aktivity a vedle toho je trénovali jak potlačovat emoce?

(6) „Buď zticha!“

Tato věta dokáže zranit i dospělého, pokud mu ji řeknou jiní. Co si myslíte, jaký má potom vliv na maličké osůbky?

Zajímavé na ní je to, že vypovídá o neschopnosti nebo odmítání dospělých vysvětlit své vlastní pocity, které je obvykle „přemohly“, ale zároveň ignorují to, jak se cítí děti a jaký psychologický efekt tato věta může na ně mít.

To, co má všech 6 vět společného je, že ignorují, odmítají, útočí nebo se snaží utlumit dětské emoce. Proto potlačují a pasivně odrazují dítě od toho, aby si vyvinulo zdravá nervová spojení mezi logickými a emočními centry v mozku.

Absence zdravých emočních a mentálních (neboli psychologických = emoční + mentální) dovedností je receptem pro škody, či minimálně nerovnováhu ve vyvíjejícím se a rostoucím lidském individuu.

Lidské bytostí nejsou předurčeny být roboty!

Proč pak programujeme tyto nevinné, dynamické a citlivé bytosti, děti, psychologicky limitovanými a nebezpečnými požadavky a prohlášeními během období jejich rebelie, stresu či smutku?

Děti vyžadují od dospělých trpělivost, moudrost a příležitost na svůj růst a vývoj. To, zda se jim toho dostane, zcela závisí na tom, jak se budou chovat dospělí a učit je vyhodnocovat své neustále se měnící psychologické stavy.

Jak se chováme k dětem, ovlivní další generace

Je dobré si také pamatovat to, že když negativně ovlivňujeme nebo ubližujeme dítěti, neubližujeme jen jemu.

Ubližujeme zároveň každému dítěti, kterému může tato bytost ublížit, když samo vyroste a stane se dospělým, který akceptoval psychologické programování jako dítě.

Je to naše mysl, která nás jako lidi provází a vede životem. A je to právě v dětství, kdy se formují a vytvářejí naše základní představy a mentální či emocionální programy.

Tento článek byl možná trochu těžký a zasáhl vás jako tuna cihel. To vám však jen ukazuje, jak jsme se jako společnost vzdálili od zdravého růstu dětí, jejichž křehké rostoucí mysli jsou plně vydány nám na milost či nemilost.

Někde však začít musíme. Pokud se vám tento článek líbil, určitě ho sdílejte se svými přáteli a známými, kteří mají děti.

Zdroj: Badatel.net


1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>